Jedu si takhle jednou večer ze školy a v tom můj zrak ulpí na mladé dívčině s červenýma botama.
Tak koukám, přemýšlím, přemýšlím a koukám...
Co to je za tvář, znám ji, ano, ano, je to vážně ONA?!
A bylo to tak. Trochu jsem se usmála a ona mě taky poznala.
Byla to Šuměnka, o které jsem si myslela, že je pražská a prdlajs!
No jo, viděly jsme se párkrát, tak není divu, že se to ke mě nedostalo (moje vyzvědačské schopnosti taky nejsou nijak valné!). Že prý je už pět let budějovická.
Tak jsme prohodily pár vět a já jela domů najednou úplně nabitá.
Před očima mi běhaly obrázky z předloňského ObRoku:
koblihy - Ahilbok - louka - výjezdní rada - Veve, Kimík, Šamík, Lupen, Jiží, Áša - INSPIRO - brokolice - pomeranč...!
A spousta energie a pocity uspokojení z dobře provedené práce...
Jedna velká životní zkušenost.
A v ní opravdu skvělí lidé, na které stačí pár minut se dívat a hned je mi teploučko v břiše.
A hlavně potom to vědomí, že nejsem v Budějicích sama = odřízlá od všech lidí z dřívějška!
