Zamilovala jsem se do ženy!

Ano, je to tak! No sice ne tak doslova, ale...zamilovala jsem se do jejích stránek.
Jmenuje se Helen a její fotky a pečení jsou NAPROSTO dokonalé!
A navíc - je to pro mě první člověk, který našel odvahu k pokusům s bezlepkovým pečením a nevzdal to a dotáhl to k famóznímu výsledku - bezlepkovému listovému těstu. Zasvěcení dosvědčí, že toto se nedá vyrobit a do včerejška jsem si i já myslela, že o vlastním listovém těstě budu jen snít a že si budu muset vystačit s německým mraženým a vcelku dosti drahým.

Navíc jsem se ponořila do spousty článků o takzvaných macarons - francouzské úúúžasné pochoutce. No a pak jsem zjistila, že tahleta paní je umí! A jak!

Dámy a pánové,
otevírá se mi naprosto nová kapitola mého pekařského života!
(ach, kde na to jen vezmu čas...asi nebudu moc spát...)

Tady je odkaz, posuďte sami.
A těšte se na zprávy o mých pokusech s těstem a taky o jeho překladu pro všechny české bezlepkáře, na němž pracuji.

Existuje přirozený porod jinde než doma?

Po porodu jsem se rozhodla svůj zážitek nějakým způsobem zpracovat. V první řadě proto, abych jakýmsi znovuprožitím a ucelením ten traumatizující zážitek v sobě překonala, v druhé řadě proto, že právě na vlastní zkušenost jsem čekala při čtení všech možných porodnických knih i knih, řekněme, alternativnějších.

Byla neděle okolo 19 hodin. Nebyla jsem uplně unavená, ale tělo jako by mi říkalo, ať si odpočnu...co kdyby náhodou? Ale přece jen 12 dní před termínem? Nechala jsem ty dva hlasy v hlavě být a zkrátka se poddala intuici. Po 21 hodině jsem se vzbudila hezky odpočnutá a ve 21:30 mi praskla voda a v tu chvíli začaly kontrakce. Měla jsem radost. Takhle hezky předpisově. Pro dobrý pocit jsem si dala vanu, kde se kontrakce upravovaly a když byly pravidelné, tak po deseti minutách, vylezla jsem ven. V poklidu jsem se oblékla, shromáždili jsme všechny potřebné papíry a věci do porodnice, nechali jsme doma přes noc tchýňku a vyrazili. Cesta byla volná a klidná. Kontrakce co 6 minut, prodýchávala jsem si je, hezky do břicha jako tolikrát při cvičení jógy.

V porodnici příjem, monitor, vzájemné sdělení přání sepsaných na papíře (příliš jich nebylo, mimo jiné přiložit miminko hned po porodu na břicho a několikrát zformulovaná žádost, aby jakýkoli zákrok byl se mnou konzultován). Všechno proběhlo hladce, ani klyzma mi nenutili, protože před odjezdem jsem to stihla odbýt doma. "Maminko, jste krásně na 3 centimetrech...". Měla jsem radost. Malý pokojík, lampička, já a muž a naše miminko posouvající se blíž ke světu. Donesli mi dokonce vodu k pití, olejík na aromaterapii. Bolesti se stupňovaly, já dýchala a měla všechno pod kontrolou, budoucí taťka odpočíval.

Do téhle chvíle bylo všechno ideální. Jenže...

Někdy kolem jedné v noci mě přišla zkouknout sestřička: "Je to dobrý, na pěti centimetrech".
Pak přišla vyšetřovat doktorka. Nevzpomínám si, že by mi řekla, co se bude dít, hmatala a pak jsem jen zahlídla branži amerických kleští a hned na to si uvědomila, co mi bylo provedeno (článek, se kterým se ztotožňuji zde). Pod záminkou, že porod se urychlí (o což jsem nikoho neprosila) mi naprosto zničili pozvolný průběh. V okamžení jsem se roztřásla nekontrolovatelně po celém těle, zimnice se střídala s horkostí, bolesti byly OBROVSKÉ, myslela jsem, že umřu, nemohla jsem skoro dýchat. Jediná poloha, ve které se dalo trochu žít, byla na všech čtyřech, když mi muž pevně tiskl bedra...
Do hodiny obrovský tlak tam dole. Věděla jsem v tu chvíli, že rodím. Volali jsme sestry, dokodrcali se na sál a během 20ti minut bylo hotovo.
Tlak jsem vždycky cítila velmi přesně a stihla se nadechnout a tlačit. Doktorka mě hecovala, ať tlačím vždycky těšně před nastupující kontrakcí. Tlačila jsem, když to bylo nejsilnější a ne na povel. Nikdy nezapomenu zděšení, kdy jsem zaslechla a cítila TROJÍ střihnutí a pohled, kdy mi dvě sestry, asi pod domněnkou, že špatně tlačím, lehly na břicho.
Muž zase celý zkoprněl, když viděl, jak doktorka RVE miminko přímo ven (žádné jedno ramínko a pak druhé). A tak miminku zlomila klíční kost.

Štěstí, že jsem si vydupala, aby mi ji dali hned na břicho, protože potom mě hodinu šili a další hodinu mi nebyli schopni malou přiložit k prsu, ačkoli jsem je přesvědčovala o tom, že ji udržím i během šití, že se slabá necítím. (Hlavně, že se porodnice pyšní titulem "Baby Friendly" praktikující Deset kroků k podpoře kojení )

Dvě hodiny beznadějného křiku a potom konečně společné minuty - já, miminko a táta.

A konečné skóre?
- jeden hluboký nástřih
- dvě roztržení (I. a II. stupně)
- zlomená klíční kost
- nepopsatelné trauma, které nejspíš nikdy nevymizí
- po týdnu vypadené stehy a další dvoudenní návštěva nemocnice na přešití
- po dalším týdnu opět vypadené stehy (modlím se teď opravdu jako nikdy, aby se rána zase nerozjela a já nemusela s mým šestinedělňátkem zase do nemocnice mezi bacily...)


Jsem přesvědčená, že jsou místa, kde ještě existuje přirozený porod (tím myslím fyziologický porod bez zbytečných zásahů) a budu tato místa hledat pro příště. První v žebříčku je teď pro mě pražské Podolí...nebude to sice nijak brzo, ale jednou snad určitě. Tak si už teď přeju, aby to bylo tam a když ne, budu hledat dál... a moc doufám, že situace nebude tak ztracená, abych neměla jinou možnost než své několikáté dítě rodit doma.

Těhotenský deníček

Milý deníčku, než porodím, chtěla jsem tu napsat pár řádek o tom, jaké to je, abych se mohla s ostatními podělit a následně na to s úsměvem vzpomínat...
Jsem ve 31. týdnu, to znamená, že moje miminko už moc neporoste. Má teď něco kolem 40 centimetrů a váží přes kilo. S mojí váhou to jde taky zdárně kupředu, každý týden skoro o půl kila. Zjistila jsem, že jsem asi předpisová maminka, moje mimi rostlo až donedávna skoro přesně podle tabulek a já přibírala stejně tak. A jakže jsem toho dosáhla?
Jedla jsem, na co jsem právě měla chuť, nejedla jsem nic, po čem by mi bylo moc špatně nebo těžko. Snažila jsem se vnímat, o co si tělo řeklo.
I teď cítím, že je všechno v pořádku. Poznávám, kdy se mimi slalstně protahuje a kdy kope a zlobí se a něco se mu nelíbí... Taky vím, kdy spí a kdy vstává a kde má patičku a kde zadek a hlavu...
Začínám cítit, jak jsme spolu krásně propojení.
Ano, mám nějaké drobné potíže, tahá mě občas břicho, když déle chodím nebo mě pobolívají záda a pálení žáhy se někdy nedá vydržet. Ale celkově je to bezva období těhotenství. A tak si ho užívám...těším se, až se uvidíme tváří v tvář, ale zároveň mi bývá tak dobře, až si přeju, aby to tak brzy neskončilo.