pondělí 19. prosince 2011

Stávám se porodní bábou

Tak jsem vcelku úspěšně započala praxi v Klatovské nemocnici.

Dnes před příchodem druhé doby porodní na mě sestřička křikla: "Skoč se převlíct!" A kývla hlavou k předsálí porodního boxu. Chvíli jsem tam stála jako trubec a pak mi to došlo, hurá! V hlavě jsem si opakovala poučky z prváku: "Nejdřív boty, pak ústenku, zástěru až nakonec...". Trochu jsem čekala, že si pan doktor vezme rukavice a já budu mít jen jednu vyšetřovačku jako minule, ale on jen přátelsky houkl, jakou že to mám velikost a hodil mi balíček sterilních rukavic - porod povedu já.

Paní krásně tlačila a za chvíli se klubala ven hlavička, chránila jsem hráz a druhou rukou trochu "přibržďovala" mimi a užuž se soukala ven šešulka s vlásky, zavřená očka, nos, pusa...
Nádherný pocit, vidět jako první obličej toho malého člověka, který právě přišel na svět!
Potom ramínka, jedno po druhém a šplouch!
Všechno to vyklouzlo ven jako když pustíš z okna pytlík s vodou.
Honem odmotat pupečník z krku a když chlapeček vykřikl, byl to jeden z nejsilnějších okamžiků v životě! (silnější snad byl jen můj vlastní porod).
V tom okamžiku bylo TOLIK koncentrované radosti a štěstí. Držela jsem miminko a po odstřihnutí pupeční šňůry jsem ho lehce zvedla mezi nohy maminky. Byla to tichá chvíle a vzduch byl plný úlevy a radosti.

Jakmile se ten malý člověk narodil a já ho držela v rukou, celí jsme byli od různých tekutin. Byla to syrová chvíle svým způsobem drsná a zároveň posvátně čistá.
JÁ jsem ten člověk, který mu pomáhal v cestě na náš svět. JÁ jsem měla to štěstí.

V ten krátký moment jsme toho stihli TOLIK prožít! A já měla neodbytný pocit, že držím v rukou něco posvátného, malého boha, čistou duši.
Zní to asi zvláštně, ale přesně takový pocit to byl.

A tak na tu chvíli budu vzpomínat a dávám si dnes vnitřní slib, že na tohle nechci zapomínat. Protože každé zrození je zázrak a dar a pro každého rodiče je to jeho dítě nejkrásnější, nejsvatější, nejúžasnější, dokonalé...

A jako k takovým se k nim chci chovat.

A nikdy na to nezapomenout.

**

pondělí 20. června 2011

Takže ve zkratce

Nějak je teď mnoho práce a tak nemám moc příležitostí sem psát, takže stručně:

- Ema umí: pít brčkem, běhat, sama jíst lžičkou, chodit po schodech za ruku, lézt sama do houpacího koníka (a NA houpacího koníka), říká "bubu"(boty), "di ty"(jdi ty!) - na kočku, "op"(hop) - třeba když zvedne a hodí na zem kotě, "táta, táto, tatí", "máma, bába, čičí, bé, puťa-puťa" a umí si zpívat

- nově máme kozla a 4 kozy, jednu dojíme

- už umím dojit obouruč

- vyrobila jsem a snědla jeden kozí sýr

- povedl se mi zatím nejlepší bezový sirup, ale už je skoro vypit

- když prudce prší, teče nám do ložnice

- letos jsem byla jednou běhat a jednou plavat

- jezdíme s Emou do města na kole

- zasadila jsem si pro radost levandule a lobelky

- zrají nám jahody a bují plevel

- zkouškové mi snad za 4 dny skončí

- začínáme kosit

TEČKA!

středa 27. dubna 2011

Jak jsme neměli Velikonoce


Tak jsem si původně plánovala, jak letos konečně namaluju kraslice a budu je mít na další roky, jak si ušiju ozdůbky do květináčů, jak nabarvím vajíčka...

Místo toho jsme s Emulínem užívaly letních dnů a kutaly pořád něco na zahrádce a na dvoře a slibovaly si, že o víkendu to doženem. V sobotu jsme kus dne strávily přípravou slaného dortu pro našeho kamaráda Jiřího k svátku.

V neděli jsme potom celá rodina stavěli na stráni ohradník, aby se ovejdy mohly začít pást. Krásné dopoledne a společné chvilky na sluníčku... Emouš pak usla jako dudek a tak jsme s milým konečně dostavěli výběh pro slepice a ostříhali koze kopyta.
Já jsem jako třešničku na dortu vyhrabala a vymetla celý dvůr od slepičí zkázy. Ještě zbývá znovu to tu osít travou a bude to eňo ňuňo!

Tak to tu máme alespoň hezké a udělali jsme kus práce :-)

Jo, abych nefňukala, beránka jsem upekla, ale sežrán byl hned v pondělí...

Pěkné dny všem, konečně se to venku zaleje!
(Včera jsme s Emou zasely dva lány česneku a dva cibule.)

pondělí 28. března 2011

Jarní zahradničení (nebo zahrad-ničení?)

Tak a je to tady! Denní teploty kolem patnáctky a nejvyšší čas na výsev rajčat a jiných výborných plodin. Tak jsem vyhrabala všechna semínka z minulých let s tím, že je letos zasázím, protože každým dalším rokem šance na vyklíčení klesá. Našla jsem 6 pytlíků rajčecích semen, takže budeme mít: červené keříčkové, tyčkové, "býčí srdce", malinké bejby račouny a žluté normální a hruštičkové, pak ledový salát a dubáček (snad nejen pro slimouše!). V bylinkovém koutku mám zatím mátu, dobromysl, bazalku, pažitku, petržel a meduňku, tak už se těším na vodu ve džbánku s plovoucími bylinkami a jarní bylinkové polívky!

Tak jsem si tak při tom sázení seděla na betóně před barákem, do zad mi svítilo slunko a já opatrně odpočítávala do důlků semínka. Ruce zapatlaný hlínou a myslela jsem na to, že tohle dělaly ženy a dívky desítky, stovky let přede mnou a že je to dar mít kus země ve své péči.
Tak a teď ho jen nepromrhat.

úterý 8. března 2011

Naše malá farmička

Občas si dělám z muže legraci a předhazuju mu výrok, který ještě tak před rokem skálopevně pronášel: "Slepice ne, to nikdy mít nebudeme!"
Máme jich deset. A k tomu kohouta.
Je to plemeno Lakenfeld a jsou moc pěkné, černo-bílé. A tak se teď každý den těšíme průměrně ze sedmi krásných drobnějších bílých vajíček.
Potom se nám zalíbili králíci. Vydali jsme se tedy, jako správní farmáři na trh a koupili si každý po jednom ušákovi (tedy muž mi ho koupil pro radost, abych byla přesná :-)). A tak máme v králíkárně jednoho Holandského černého a Vídeňského modrého.
Trhy jsou vůbec bezva a tak se mi tam zalíbili i holubi a různá jiná zvěř. Jednoho dne pak drahý dotáhl nějakou starou zaprášenou a oloupanou králíkárnu s holubníkem (která je mimochodem naprosto skvostná!) a tak jsem se začala potají už těšit na holoubky, jak malá. No a pak jsme se nesměle jeden druhému svěřili a je to jasné! Holubník taky naplníme.
No a pak mou drahou polovici zaujalo jedno plemeno ovcí, které chová málo lidí a tak je velká šance udělat si plemenný chov a pak je slušně prodávat ne na maso, ale do chovů, což chceme.
Záměrně sem nepíšu, jak se plemeno jmenuje, protože je chová jen jeden člověk v ČR a my chceme být druzí :-)
Ale jsou nádherné, heboučké, miloučké!
Juch!

No a co se týče mláďat, přibyla nám dvě jehňátka a další dvě březí ovce do toho prásknou v nejbližších dnech, tak se těším na další drobečky.


sobota 11. září 2010

Zamilovala jsem se do ženy!

Ano, je to tak! No sice ne tak doslova, ale...zamilovala jsem se do jejích stránek.
Jmenuje se Helen a její fotky a pečení jsou NAPROSTO dokonalé!
A navíc - je to pro mě první člověk, který našel odvahu k pokusům s bezlepkovým pečením a nevzdal to a dotáhl to k famóznímu výsledku - bezlepkovému listovému těstu. Zasvěcení dosvědčí, že toto se nedá vyrobit a do včerejška jsem si i já myslela, že o vlastním listovém těstě budu jen snít a že si budu muset vystačit s německým mraženým a vcelku dosti drahým.

Navíc jsem se ponořila do spousty článků o takzvaných macarons - francouzské úúúžasné pochoutce. No a pak jsem zjistila, že tahleta paní je umí! A jak!

Dámy a pánové,
otevírá se mi naprosto nová kapitola mého pekařského života!
(ach, kde na to jen vezmu čas...asi nebudu moc spát...)

Tady je odkaz, posuďte sami.
A těšte se na zprávy o mých pokusech s těstem a taky o jeho překladu pro všechny české bezlepkáře, na němž pracuji.

pondělí 5. dubna 2010

Existuje přirozený porod jinde než doma?

Po porodu jsem se rozhodla svůj zážitek nějakým způsobem zpracovat. V první řadě proto, abych jakýmsi znovuprožitím a ucelením ten traumatizující zážitek v sobě překonala, v druhé řadě proto, že právě na vlastní zkušenost jsem čekala při čtení všech možných porodnických knih i knih, řekněme, alternativnějších.

Byla neděle okolo 19 hodin. Nebyla jsem uplně unavená, ale tělo jako by mi říkalo, ať si odpočnu...co kdyby náhodou? Ale přece jen 12 dní před termínem? Nechala jsem ty dva hlasy v hlavě být a zkrátka se poddala intuici. Po 21 hodině jsem se vzbudila hezky odpočnutá a ve 21:30 mi praskla voda a v tu chvíli začaly kontrakce. Měla jsem radost. Takhle hezky předpisově. Pro dobrý pocit jsem si dala vanu, kde se kontrakce upravovaly a když byly pravidelné, tak po deseti minutách, vylezla jsem ven. V poklidu jsem se oblékla, shromáždili jsme všechny potřebné papíry a věci do porodnice, nechali jsme doma přes noc tchýňku a vyrazili. Cesta byla volná a klidná. Kontrakce co 6 minut, prodýchávala jsem si je, hezky do břicha jako tolikrát při cvičení jógy.

V porodnici příjem, monitor, vzájemné sdělení přání sepsaných na papíře (příliš jich nebylo, mimo jiné přiložit miminko hned po porodu na břicho a několikrát zformulovaná žádost, aby jakýkoli zákrok byl se mnou konzultován). Všechno proběhlo hladce, ani klyzma mi nenutili, protože před odjezdem jsem to stihla odbýt doma. "Maminko, jste krásně na 3 centimetrech...". Měla jsem radost. Malý pokojík, lampička, já a muž a naše miminko posouvající se blíž ke světu. Donesli mi dokonce vodu k pití, olejík na aromaterapii. Bolesti se stupňovaly, já dýchala a měla všechno pod kontrolou, budoucí taťka odpočíval.

Do téhle chvíle bylo všechno ideální. Jenže...

Někdy kolem jedné v noci mě přišla zkouknout sestřička: "Je to dobrý, na pěti centimetrech".
Pak přišla vyšetřovat doktorka. Nevzpomínám si, že by mi řekla, co se bude dít, hmatala a pak jsem jen zahlídla branži amerických kleští a hned na to si uvědomila, co mi bylo provedeno (článek, se kterým se ztotožňuji zde). Pod záminkou, že porod se urychlí (o což jsem nikoho neprosila) mi naprosto zničili pozvolný průběh. V okamžení jsem se roztřásla nekontrolovatelně po celém těle, zimnice se střídala s horkostí, bolesti byly OBROVSKÉ, myslela jsem, že umřu, nemohla jsem skoro dýchat. Jediná poloha, ve které se dalo trochu žít, byla na všech čtyřech, když mi muž pevně tiskl bedra...
Do hodiny obrovský tlak tam dole. Věděla jsem v tu chvíli, že rodím. Volali jsme sestry, dokodrcali se na sál a během 20ti minut bylo hotovo.
Tlak jsem vždycky cítila velmi přesně a stihla se nadechnout a tlačit. Doktorka mě hecovala, ať tlačím vždycky těšně před nastupující kontrakcí. Tlačila jsem, když to bylo nejsilnější a ne na povel. Nikdy nezapomenu zděšení, kdy jsem zaslechla a cítila TROJÍ střihnutí a pohled, kdy mi dvě sestry, asi pod domněnkou, že špatně tlačím, lehly na břicho.
Muž zase celý zkoprněl, když viděl, jak doktorka RVE miminko přímo ven (žádné jedno ramínko a pak druhé). A tak miminku zlomila klíční kost.

Štěstí, že jsem si vydupala, aby mi ji dali hned na břicho, protože potom mě hodinu šili a další hodinu mi nebyli schopni malou přiložit k prsu, ačkoli jsem je přesvědčovala o tom, že ji udržím i během šití, že se slabá necítím. (Hlavně, že se porodnice pyšní titulem "Baby Friendly" praktikující Deset kroků k podpoře kojení )

Dvě hodiny beznadějného křiku a potom konečně společné minuty - já, miminko a táta.

A konečné skóre?
- jeden hluboký nástřih
- dvě roztržení (I. a II. stupně)
- zlomená klíční kost
- nepopsatelné trauma, které nejspíš nikdy nevymizí
- po týdnu vypadené stehy a další dvoudenní návštěva nemocnice na přešití
- po dalším týdnu opět vypadené stehy (modlím se teď opravdu jako nikdy, aby se rána zase nerozjela a já nemusela s mým šestinedělňátkem zase do nemocnice mezi bacily...)


Jsem přesvědčená, že jsou místa, kde ještě existuje přirozený porod (tím myslím fyziologický porod bez zbytečných zásahů) a budu tato místa hledat pro příště. První v žebříčku je teď pro mě pražské Podolí...nebude to sice nijak brzo, ale jednou snad určitě. Tak si už teď přeju, aby to bylo tam a když ne, budu hledat dál... a moc doufám, že situace nebude tak ztracená, abych neměla jinou možnost než své několikáté dítě rodit doma.