Jo, zase se vracím k mému oblíbenému kreslenému filmečku.
Vystihuje totiž uplně přesně svět kolem mě (a ve mě?)...
Žiju, jak jsem vždycky chtěla, ale při tom všem mám pocit, že nikoho nezajímá, jak se mám.
(Možná je to všechno tím, že se neozývám, ale já se ozývala, ozývala a když jsem přestala, nikdo se mi zpátky neozval...to se potom těžko vyhání z hlavy)
Máme tu docela severské počasí.
Venku mrzne, v oknech nám permanentně hučí meluzína, denně běháme s košíky dřeva ven na mráz a po schodech nahoru nebo řežeme, sekáme...sekáme, řežeme.
Jsme permanentně nemocní.
A to všechno jen proto, že makléři a bankovní úředníci nejsou schopní věnovat nám pár minut času a tu zatrápenou hypotéku dotáhnout do konce, abychom mohli mít topení. Místo toho si ti parchanti hřejou zadky doma za svoje padesátiticícové platy a vůbec je nezajímá, že se tu někdo trápí, počítá každou korunu, šetří kde se dá, denně se dře a při tom všem má strach, aby to všcko nějak vyšlo...
Však ono se jim to někde vrátí.
Uf, to se mi ulevilo!!!
